2017

---

Leden

---

Docela to bolí, když vybíháte v plné rychlosti schody směrem nahoru a snažíte se vyhnout protijdoucí sestře, která má stejnej nápad a uhne na úplně stejnou stranu..

---

Přijdu k babi a hledám, co bych ještě takhle na večer mohla sežrat. Nacházím zbytek polívky, tak vezmu lžíci a začnu se krmit. Po chvíli přichází Netvor (=ségra).
"Co se tady jako cpeš, ty prase? Takhle večer... Pak se divíš, že jseš tlustá."
"Nech mě bejt, mám hlad. Ty, když jsi měla 70 kg, tak ti taky nikdo neříkal, že jsi tlustá"
"No ale mohla jsi mi to říct."
"Jsem nechtěla. Jsem se bála aby ti nebylo líto."
"No vidíš, já slitování nemám, tak ti to říkám, buřte."
"Slitování mít nemusíš, ale trocha taktu by neškodila..."
Ségra odchází do obýváku. Tý mrše to nedaruju. Beru ze skříňky nutellu, ze šuplíku lžičku a provokativně sedám na taburet v obýváku. Nabírám nutellu a smyslně olizuji lžičku. Poté přicházím k ségře a šermuju jí kelímkem před očima:
"Závidíš, co? Že já tloustnu až po tom, co si dám nutellu, ale ty tloustneš už ve chvíli, kdy se na ni jenom podíváš...."
No jo, co už... Chudák ségra. Já jí to nemůžu mít za zlý, že je na mě občas hnusná. Já jsem totiž taky protivná, když jsem hladová... A ona musí hladovět skoro furt.....

---

MEZINÁRODNÍ ČERNÝ DEN ZAJÍCŮ
Prvním, kdo načal tento smutný den, byl Boris. Jeho pouť životem skončila na silnici III.třídy několik metrů za křižovatkou "Huť - Jistebsko". Ještě ráno v 6,45 bylo jeho tělíčko, ležící na studeném asfaltu, výstrahou pro ostatní zajíce. V odpoledních hodinách po něm už zbyla jen krvavá skvrna na silnici.....
Druhým v pořadí byl Peter Van Dorf alias Darwin. Příčiny vzniku nehody, při které Darwin utrpěl zranění neslučitelná se životem, jsou nám doposud neznámé. Jisté ale je, že jeho poslední skok se mu stal osudným. Jeho tělo bylo nalezeno v ranních hodinách náhodnou chodkyní. Ta byla situací tak šokována, že po celou hodinu nám nebyla schopna podat relevantní informace. Nám se ale nakonec podařilo s ní udělat krátký rozhovor.
"Slečno Jano, řekněte nám, jak jste Darwina našla?"
"Náhodou jsem šla kolem, ráno před osmou hodinou. Jelikož jsem fanda vozů BMW, tak si samozřejmě všímám, když auto takové značky vidím. Dnešek nebyl výjimkou. Stála tam pěkná Z4, červená, moc hezkej sporťáček. Moje oči sjeli postupně celé auto, asi jako, když chlap kouká na ženskou a přemýšlí, jak vypadá pod tou neforemnou zimní bundou. Ale abych neodbočovala. Zkrátka jsem si to auto celé prohlédla a nevynechala jsem ani přední nárazník. To byla chyba. Ani jsem neviděla Darwinovu hlavu, měl ji pod autem. Byl napasovaný v nárazníku luxusního vozu BMW. Jestli tam byla krev, nevím, to auto bylo červené a hlavně - tohle se Vás prostě dotkne, nechcete koukat na mrtvolu a zkoumat ji. Bylo to strašné. Chvíli jsem myslela, zda to není atrapa, ale ne, jsem si jistá, že šlo o Darwina. Nebyl to žádný malý zajíček, byl to kus zajíce. Určitě to byl Darwin."
"Jano a ohlásila jste to? Co se dělo pak?"
"Byla jsem v šoku, takže neohlásila. Odpoledne, když jsem znovu potkala ve městě již výše zmíněně BMW, žádného zajíce už v nárazníku nemělo. Takže nemůžu s jistotou identifikovat pachatele."
Zda smrt Darwina byla pouhá náhoda nebo zda šlo o sebevraždu, o tom můžeme už jen spekulovat. Darwin se však stává adeptem na Darwinovu cenu, kterou si jistě právem zaslouží. Vždyť kolik zajíců se sveze v takovém BMW? A pokud se jednalo o sebevraždu - uznejte, vybral si opravdu stylově!

---

Naše lektorka tance se nejspíš zbláznila... Dnes mluvila úplně z cesty a blekotala nesmysly, něco jako "vystoupeni", "eurocentrum" a "hodně lidí".... Neznáte někdo nějakého dobrého doktora, kterého byste mohli doporučit? Díky!

---

Přátelé, sháním ke koupi nákladní vozidlo, nevíte někdo o nějakém? Dnes mi bylo nepřímo sděleno, že jsem tlustá a měla bych se sebou něco dělat. Ráda bych se tedy pojistila na dobu, kdy ze 47kg přiberu na 50kg, protože v té době už pravděpodobně neprojdu dveřma a Fapfap by mě jistojistě neuvezla. V návaznosti na celou situaci budu ráda i za doporučení, kde poptávat jeřáb, který by mě v případě potřeby zvládl dostat z postele na korbu náklaďáku. Děkuji!

---

Otevření nového obchodního centra v Jbc - jedním slovem apokalypsa... Tolik lidí pohromadě jsem snad ještě nezažila :D Když už jste se po půl hodině konečně dostali dovnitř, byli jste unášeni proudem lidí a jakýkoli úhybný manévr do jiného směru byl téměř nemožný. Opravdu upřímně lituji ty prodavačky, kteří měli dnes v Centralu službu, protože to byl mazec. A jsem téměř přesvědčena, že v 8 večer fakt nezavřou... Nějakým zázrakem se mi o hodinu a půl později podařilo nějakým způsobem přejít Central párkrát tam a zpátky, když jsem hledala jednoho sakra sympatickýho sekuriťáka, ale k mé smůle jsem na něj už znovu nenarazila. Přitom při prvotním setkání šlo o jasný dvouvteřinový flirt, neboť mi koukal do očí a pak.... no a pak se vlastně otočil a šel dá. Ale jsem si jistá, že v tom bylo něco víc!!!!

---

Duben

Ségra dělá pizzu... Malá Terezka samozřejmě celou dobu asistuje a tak nechybí ani u vyndávání plechu z trouby.
Ségra: "No opatrně, Terezko, nešahej na to, ať se nespálíš, je to hrozně horký..."
Já: "Jééé, hele, to těsto vypadá jako linecký! Jááááááu...Jsem se spálila o plech, áááááu...."
Ségra: "Ty jseš fakt debil... jedný to řeknu a druhá se hned osmahne.... "

---

Jedna z nejdebilnějších věcí, která se vám může stát je ta, že jste nuceni předjíždět dva autobusy najednou. SDIčkem. A do kopce... :/

---

Dnes jsem se s vámi zapomněla podělit, že mě odpoledne zašlápl kůň. Jakože doslova. Normálně mi přišlápl patu a přišpendlil mě nohou k zemi. Já chtěla jít dál, že jo, a ten osel mě v tom podporoval, protože do mě drcal zezadu jakože: "Tak jdiii, ne? Co máš za problém?" Což tak úplně nejde, když vám na tý noze stojí 500kg, takže mě od rozbití držky a válení se pod kopyty dělilo pouze pár vteřin. Až když jsem do blbečka fakt strčila, uráčil se mi z tý přibitý nohy uhnout. Můžu Vám říct, že půltunový zvíře ála můj kůň není jen hloupou hromadou chlupů, ale je to směs chytrosti a vyčůranosti vyústěně v sérii intrik s cílem zdeptat majitele. Poslušně hlásám, že se mu to úspěšně daří.

---

Ten pocit, když si pořídíte koně a on je to jenom převlečenej bobr...

---

Já na mikro-sister: "Máš špinavou hubu, čoveče."
Mikro-sister: "Ty si nenavlaná."
Já: "Cože jsem?"
Stará sister překládá: "Že jsi nenažraná."
Já zas na mikro-sister: "A ty máš špinavou pusu."
Mikro-sister: "Ty jíš moc brambůrků. Jen jeden a uložit!":/

---

Jsem dnes jela na Dorián - Sychrov Vrchovina :D :D  :D Přes Hodkovice, které jsem pro velký úspěch objela dvakrát dokola, a od kterých je to na Dorián 5 minut.. :D Pro slepce - na ceduli je napsáno "Český Dub"! :D

---

Ségry dneska sekaly! Řeknu vám, je to fuška řídit provoz dvou sekaček na tak malý zahrádce. Ale nakonec jsem to zmákla, myslím, že bych byla dobrej boss. Rozdávat práci mi jde! :D

---

Prostě mi to nedá, abych nenapsala status o dnešní výcvikové lekci. Měla jsem trénink u Apolenky na jejím Žolíkovi. Api přijela v BMW. Už to mě rozhodilo. Pak mi dala dvoumetrovýho koně, že jako jdem na to. To mě rozhodilo podruhé. Spolkla jsem poznámku o absenci žebříku na jízdárně a šla na to. Představte si, že jezdíte celej život v líném SDI, kde jde všechno ztuha a pak vám dají řídit Masserati. V automatu. Takže Žolík chodil kde co, tak jako automaticky, jen né rovně, jak jsem potřebovala. To se blbě kouknete doprava na zrnko písku a ono už to zatáčí. Prostě totálně jinak nastavená převodovka, sportovní volant, jiná spojka, no a máte problém. Ještě že ten kůň odpouští a konečně zapomněl ten španělskej krok, kterým jsme posledně odchodili skoro celou hodinu...

---

Ve 20:00 píšu kamarádovi lehce dvojsmyslnou sms v návaznosti na naší předchozí konverzaci před pár dny: "Dneska je krásně, dneska by to šloo." Po hodině, kdy stále nepřichází odpověď, se jdu podívat k našim, kde ségra hlídá malou ségru. A velká ségra povídá: "Hele... Co že by to dneska jako šlo?" :D Jo, aha... Takže sms jaksi zabloudila a změnila příjemce z "můj hezký kamarád" na "sestra". Díky jejímu paušálu s omezeným počtem sms, kdy mi z důvodu úspory sms už nějakej ten den neodepisuje, a já se tak nedozvěděla o chybném příjemci včas, mě tak čeká další osamělej večer. Ségra, díky! Fakt!

---

Se může stát fakt jen mě, že si sednu na židli, na který je pavouččí hnízdo s nakladenejma vajíčkama s cca milionem pavoučích miminek, který se pomaličku začínaj klubat a objevovat svět. Bohužel, ten svět jsem pro ně byla v tu chvíli já, páč můj zadek měli přímo před sebou...

---

Připadám si jako kuřecí plátek. Kuřecí plátek na grilu. Kuřecí plátek na grilu pěkně blbě udělanej. Z jedný strany spálenej a z druhý úplně syrovej.

---

Červen

Hrajeme se ségrou takovou tu hru "Větší bere." Hrajeme ji asi hodinu, což je nekonečně dlouho a hra nás už moc neba, zachraňuje nás jen to, že každou chvíli z různých důvodů chytáme záchvat smíchu. No a ségra když se směje a do toho se snaží mluvit, tak to stojí fakt za to.
Já: "Ty se směješ jak křeček v posledním stádiu nemoci."
Ségra: "Si někdy viděla křečka v posledním stadiu nemoci?"
Já: "No dva mi umřeli, tak asi jo."
Ségra: "A to jsi ve zveráči byla sotva dva měsíce!"
Já: "Já ale myslela ty, co jsme měli doma. Ve zveráči mi žádnej neumřel."
....
Já: "Vlastně jeden umřel. Ale za to já nemůžu, že přes noc vytuh."
....
Já: "Tyjo, ale fakt, ty to máš posazený tak vysoko, že tak vysoko to nikdy nevyzpívám ani když se snažím."
Ségra: "No to teda nevyzpíváš. A furt lepší můj pišťák než tvůj chraplavej hlubokej hlas."
Já: "Já ale nemám chraplavej hlubokej hlas."
Ségra (smích), pak mě cituje:" 'Já ale nemám hlubokej hlas' a řekne to tenorem za kterej by se žádnej chlap stydět nemusel." Kráva!

---

Zavřeli nám tréninkový plácek. Tak jsme museli improvizovat a hledat nový. V rámci zajištění co největšího psychického i fyzického zdraví jezdce jsme zvolili sic mizerný terén, ale relativně blízko stáje. Což bylo sice rozumné, ale i to měla svá úskalí. Koně nám do tréninku imrvére kecali. Řehtali. Kecali. To je fuk. Vypadalo to asi následovně:
Já: "Lafino, jdeme."
Lafino: "Okej, šéfe, já jdu."
Trenérka: "Na stěně u křoví ramena ven."
Kobyla, jež byla zavřená v boxu: "Halóó, slyší mě někdo?"
Lafino: "Joooo, jsem tady. Zas musím šlapat s nohama pod břicho jak kretén. Potřebuješ něco?"
Já: "Lafino, dej sem tu hlavu." (Neustále s ní otáčel směrem ke stáji)
Kobyla: "Ta čůza mě tu zavřela. Mohl byste někdo prosím zavolat na krajskou veterinární správu?" Aby svým slovům dodala důraz, třikrát kopla do stěny boxu. Tiše se směji, to bukový dřevo byla fakt dobrá volba!
Lafino. "Tak počkej, já jdu k tobě."
Já: "No to teda nejdeš, dopředu jdi. Dej sem tu hlavu!"
Trenérka: "Zádě dovnitř!"
Lafino: "Nééé, kámoška na mě volá, jdem domůůůů.,.."
Já: "To teda nejdem. Koukej kam šlapeš, hlavu rovně, trubko!"
Lafino: "Ale já bych přece jen...."
Já: "Ne! A naposled říkám, dej tu hlavu rovně nebo si vykroutíš krk!"
Lafino protestuje. Zastaví se a dělá, že kadí a přitom nekadí.
Já: "Jdeme."
Lafino: "OK!"
Kobyla: "Haloooo! Já jsem tu sama! Chci za váma!"
Lafino: "Počkej, tak já ještě něco zkusím."
Zastaví se u trenérky.
Lafino: "Hodina končí. Už to stačilo. Jdeme domu."
Trenérka: "Naklusat, rameno dovnitř, rameno ven, ustupování na holeň, zauzlovat nohy a spadnout, teď!"
Já: "Slyšel jsi. Tak makej."
Kobyla: "Tak cooo? Celý jsem to tu podělala a teď to zahrabávám do pilin. Dobrý ne?"
Lafino: "Super, jsi hustá! Tak vydrž. Když budu makat, tak mě dřív propustěj. Vydrž, prdka, vydrž."
Kobyla: "Tak já čekááám..."
A tak čekala. A každých 5 minut se ptala, jestli už to bude. A každých 5 minut ji Lafi odpovídal, že tam pořád je a za chvíli dorazí. A já mu každých 5 minut rovnala hlavu, aby nečuměl na stáj. A trenérka každých 5 minut přemýšlela, jakým směrem jezdit, abysme nemuseli dělat kotrmelce do kopce. A takhle jsme dnes trénovali, vážení.

---

Dnes bych vám ráda přiblížila dnešní trénink. Pro lepší pochopení, jak to vypadá na tréninkovém plácku, jsem vám nakreslila velmi profesionální a umělecký plánek, který vizuálně popisuje, jak to u nás asi vypadá a vyznačuje kritická místa, která tam někdo vytvořil asi naschvál, aby koně lákala k únosu jezdce do stáje. Protože kůň, kterej jde trénovat sám a kámošku nechá zavřenou ve stáji, je trošku v nervech (viz minulý status o rozhovoru probíhajícím mezi koňmi). Už při minulém tréninku jsme zjistili, že jsou jisté mezníky, za které když s koněm vstoupíte, stojí vás více úsilí udržet pozornost koně a udržet jej ve směru jízdy, který požadujete, nikoli ve směru, který požaduje kůň. Nejkritičtějším místem se dnes jevila úzká ulička mezi křovisky, která byla zároveň jakýmsi rohem naší pomyslné jízdárny. Ve chvíli, kdy trenérka požadovala rollbacky (=obrat o 180° s následným vycváláním) ve směru k uličce, kůň zajásal a z uličky se pro mě v tu ránu stala černá díra, ve které zmizím a už se nikdy nevrátím. Měla jsem zhruba půl minuty na to, abych povolala všechny své strážné andělíčky včetně trenérčiných. No, ona je v tu chvíli nepotřebovala. Já jo. S dušičkou scvrknutou na velikost napůl sežrané borůvky jsem do toho šla. A andělíčci zabrali. Při snaze o zastavení a při vyslovení "HOU" půlka andělíčků tahala koně za ocas, aby zastavil a druhá půlka se zrovna vrátila z nákupu pro mrkve, aby koně mohli podplatit. "Náhoda," řekla jsem si a šla do toho znova. "Divný," řekla jsem si podruhé, když Lafino na povel zastavil a nehodil mě do trnitého keře. "Yeeeeeeees," zařvala jsem, když jsem přežila i napotřetí. To už se nedalo považovat za náhodu ani podivnou událost, to už mi prostě došlo, že můj kůň je regulérní borec. Můj kůň, moje hovádko, to ze cvalu zapichuje na místě i na základě stížených podmínek, že TAM je cesta domů, TAM je kámoška a TAM je klid. Prostě JO! 

---

Lidi, pamatujete na tu mojí skvělou kresbu z tréninku? Tak si jí pro lepší představivost znovu otevřete, bude dnes potřeba!

To si tak jedeme s koňma ven k rybníku. V rámci úspory času a vidiny toho, že kůň poleze do vody beru pouze ohlávku a voďák. Statečně odjedu celou cestu k rybníku. Lafino do vody nechce. Studí, je mokrá a je fuj. Takže jsem koně neoblíkala do sedla zbytečně. No tak neva. Jedeme zpátky, jak ta indiánka si jednu louku švihnu cvalem a na konci jásám, že žiju! 
Říkám Pétě: "Víš, já myslim, že mi hodně pomohl i ten trénink nad pastvou. Víš, jak tam byla ta myší díra s tím křovím a trnama, že mi to tam nešvih domů, ale vždycky zastavil. To jsem nečekala, překvapil mě, tak asi proto mu teď víc věřím. Je bezvadnej, fakt."
Načež se dostáváme domů. Jsme 50 metrů od stáje, 20 metrů od pastvy. Začínám být lehce nesvá - kůň nereaguje na nohy a voďák mám v levé ruce, což mi k tomu, abych ho stáhla směrem k pastvě moc nepomůže. Když kůň nereaguje ani na zastavení a začíná nezřízeně klusat, dochází mi, že mám problém. Když vidím, že kluše k myší díře, která je z jedné strany obehnána trním, říkám si, že nastala moje poslední minuta. V zoufalství provádím poslední pokus o zastavení. Nepomáhá. Zvedám nohu nad krk koně (pořád v klusu), abych se vyhla trní. Kupodivu to ustojím. Hned za myší dírou slejzám za jízdy div nedrhnu držkou o asfalt a konečně zastavuju tu bečku sádla. Celou vyjížďku odjede jak mazák a doma mě protáhne trním? No to fakt nepochopíš. Nicméně, asi vím, kde je zakopanej pes. On prostě nechtěl, abych byla zklamaná, že mě tam tenkrát při tom tréninku neprotáh, když jsem o tom mluvila. On to vlastně určitě myslel dobře. Je to kámáámo!

---

Červenec

Kámoš na mě : "Proč je ten tvůj kůň vlastně tak malej a kulatej? To je model pro hobity nebo jak?" :D :D Debil... :D

---

Běží nám kolem baráku dva běžci. Jeden, menší a asi méně zdatnej, protože běžel pár metrů za tím větším, zadýchaně říká: "Ty vole, já už nemůžu..." Na to konto mu odpověděly naše slepice krátkým zakvokáním.
Malej na to: "Ty vole, co to bylo?"
Velkej: "Kachna, néé? Jsi nikdy nebyl na vesnici?"

Co na to říct, páni se vyznají... :D

:D

---

Dnes jsme s kámoškou Péťou započali kondiční cvičení mého Lafíčka s motem: "Zhubni, poníku, alespoň 50kg!"
Naše vize vypadala následovně: Nasedláme Lafíčka a budeme na louce klusat a cválat alespoň 30 minut v kuse. A denně. No tak jdem teda na to.
Zvládám prvních 5 minut, po kterých volám na Péťu, zda mi měří čas. Po dalších třech minutách, kdy už jsem měla brutálně naklepanej zadek, což nepochopí nikdo, kdo nevlastní ponyho, povídám: "Já už nemůžu!"
Za chvíli: "Fuj, mě je vedro, to se nedá. Jak dlouho ještě?" 
Péťa: "Máš teprv deset minut."
Já: "To není možný, to musí bejt víc! Ach jo... No tak já jdu ještě." Tak křižuju louku sem a tam, po chvilce zastavuju a svlíkám mikinu dřív, než budu zpocená až na prdeli. Ten smeták pode mnou se skoro ani neohřál! Při připevňování mikiny za sedlo se otočím tak nešikovně, že si hnu se zádama, co mě bolej ještě teďka. Bomba. A já tu mám ještě 10 minut běhat? Ty brďo... Po tom, co mě začne píchat v boku, to vzdávám a předávám štafetu Peťuli. Peťule je optimista, nasedá na koně v holinkách. Já jsem šťastná, že jsem po dvaceti minutách dole. Břídil, no. Péti nadšení opadá po pouhé minutě v klusu. Pro ukázku přidávám pár vyřčených vět:
"To si děláš prdel, co to je?"
"Hej, to se jako nedá!"
"Už chápu, proč ti ta pata leze tak nahoru. Když si hlídám, abych seděla rovně a uvolněně, tak nestíhám myslet na nohy a když myslím na nohy, tak mi tu jezdí jak ožralej."
"Lafino, to snad nemyslíš vážně, kam jako jdeš?"
"Hele, ale na nohy zatáčí hezky. Hlavně, když je to směrem ke kobyle!"
"Drnc, drnc, drnc, no to je strašnýýýý!"
Po sečtených 30ti minutách pony ztrácí energii. Nebo se tak aspoň tváří, protože odmítá naklusat. Říkám si, co je špatně, protože na sobě nemá jedinej zpocenej chlup. Nechápu.
Pro velký úspěch ale zítra celou akci opakujem! V případě zájmu je možné u mé maličkosti rezervovat lupeny, vstupné je dobrovolné.

:D

---

Dnešek jsme strávili na Frýdštejně na koupališti. Já seděla zády ke sluníčku, abych si osmažila svá zářivě bílá záda. Magda nastavovala sluníčku svou pravou tvář. Po 5ti minutách rozjímání nad klukem z kiosku, co jsem s ním ve svých myšlenkách plánovala svatbu, mi Magda říká:
"Janino, vstávej! Ty vole, ale dělej, vstávej."
Hlavou mi problesklo, že kvůli mravencovi by Meggie takhle asi neřádila a místo svatebních šatů, který byly prostě boží, takový princeznovský a děsně mi sekly, jsem před očima najednou měla obří tarantuli, která mě sežere zaživa. Ale řekla jsem si: Nepanikař, to bude dobrý, to bude dobrý, dejchej, voe! a pomalu vstala z osušky. Když už jsem stála na všech nohách, co mám, udělala jsem několik rychlých kroků směrem pryč od toho, co mě ohrožovalo a Magda se mnou. Až potom, co jsem byla v bezpečné vzdálenosti jsem dostala odvahu podívat se, co to sakra bylo. No, byla to kobylka. Velká. Zelená. Lezoucí, hopsací, skákací, nevyzpytatelná. Tak jsme ji sledovali. Přehopkala, přeskákala přes Magdinu deku a posléze pokračovala dál trávou děsit ostatní ležící nevinné bytosti. Mířila přímo k našim sousedům, kteří, nic netušíc, leželi na břiše s hlavou na rukách a odpočívali. Neměli nejmenší ponětí, co se k nim blíží.
Já: "Hele, neměli bysme jim to říct?"
Ostatní: "Ne."
Já:"Hele ale koukej, už je skoro u nich, čuč, ji vyleze snad na nohu nebo co."
Magda: "Fuuuuj..."
Já: "Fakt jim to neřeknem?"
Ostatní: " Nééééééé...."
Kobylka pokračuje ve své misi. Cupitá po osušce té slečny a když ji dvakrát polechtá na ruce, všimne si ji přítel ležící vedle. Kluk asi nechce holku děsit a tak ji jen bere za dlaň a snaží se, aby ji probudil. Ta holka má vedle svojí hlavy mega kobylku a klidně si spí!! Ještě toho kluka bere za tu ruku jakože joo, okey, budem se držet za ruce, než jí došlo, že jí asi něco chce... Pak konečně zvedla hlavu a střetla se tváří v tvář s tou obří kobylkou. Chudák slečna se lekla a skoro to vypadalo, že ten ručník kobylce nechá a sama si půjde lehnout na trávu někam hodně daleko, ideálně aspoň do vedlejší vesnice. Jelikož si to ale kobyla capala pořád dál a dál, holčina se uklidnila a statečně vrátila svoje tělo na osušku...
No, a to je konec příběhu o kobylce, vážení. O kobylce, která vešla do našich životů a zase odešla a zanechala v nás vzpomínku, kterou do týdne zapomeneme. Ale budeme se ji moci čas od času připomínat, neboť jsem to já, kdo z neskutečné prkotiny dokáže napsat sloh na Fejsbůček, který tu s námi bude, dokud celá internetová síť nespadne.

:D

---

Jsem dnes dostala geniální nápad jít se družit k našim před barák. Jelikož je venku pouštní počasí, svlíkla jsem se do podprdy a brazilek. Pak jsem usoudila, že nemusím bejt takovej exibicionista a šla si vzít aspoň kraťasy. Asi po hodině procházím kolem táty.
Táta: "Ty vole, ty máš tu cejchu teda, pořádnou." Tím myslel můj špek.
Já: "Hm..." :(
Eva: "Je nažraná..."
V duchu si říkám: Jééé, ona se mě zastává. A odpovídám: "No, je pravda, že jsem dneska v práci prasila.."
Eva na to: "No ale teda jakou máš celulitidu na prdeli a na nohách. Jak po pěti dětech!"
Neříkám nic. Poraženě odcházím.

---

Srpen

Převlíkám se. Máme tu malou ségru.
Malá ségra mě sleduje a povídá: "Janino, poč máš tak velký břicho?"
Já: "To teda nemám! Jdi se koukat na televizi."
Malá ségra se směje. Velká ségra se směje.
Malá ségra říká: "Máš tlustý břicho."
Já: "Já myslim, že bys už měla jít domů."
Malá ségra se směje. Velká ségra už smíchy skoro nedejchá.
Malá ségra se otáčí na velkou ségru: "Ty máš majinký." A pak se otáčí na mě: "A ty tlustý!"
Ségra umírá pod stolem na nedostatek kyslíku. Malá ségra se škodolibě šklebí. Já se vzdávám.

---

Babička se ségrou měli při vaření dlouhou chvilku. Tak že si prý zahrají "Jméno, město". Bohužel jsem přišla až pozdě, kdy na stole už ležela hotová díla. A že to díla fakt byla.
Já: "Babi, když hraješ takovouhle hru, nemůžeš psát ve zkratkách! To je podvod, když napíšeš Harrach. nebo Liber."
Já: "Babi, zvíře na G... GAMA? Co to jako má bejt za zvíře?"
Ségra: "No to je taková ta... no... ještěrka!"
Já: "To je ale AGAMA, vole!"
Já: "Zas zkratky. Věc: píš. ....To měla bejt asi píšťalka, co?"
Já: "Ségra, co to je? Zvíře na C... cín. Děláš si srandu?"
Ségra: "Noooo, dyť jo, to je ta ryba. Cejn."
Já: "Jo, cejn jo, ale ty tu máš cín, to je chemickej prvek..."
Ségra: "Jsem to napsala spisovně, no..."
Já: "A babi, proč jsi ke zvířeti na Ř napsala řeřichu???"

---

Dnes jsem měla trénink. Připravila jsem koně, strčila pětikilo do kapsy a jela s kámoškou na louku. Obvykle se s koněm držíme u kraje a nezabíráme moc velký prostor, dnešek byl výjimkou, neboť jsme cválali a využívali značně rozlehlého prostoru, který louka nabízí. Po skončení tréninku se ptám trenérky (a trenéra): "Máte ještě chvilku čas?"
Oni: "Noo, moc ne, málo. Proč?"
Já: "No, že bysme si zahráli takovou hru. Kdo najde pětistovku, vyhrává!"
Nejdřív na mě všichni koukali trošku nechápavě a pak přemýšleli jestli to myslím vážně nebo si dělám prdel. Nedělala jsem si prdel. Fakt jsem na tý obří louce potratila pět stováčků. Prostě mi bankovka vyklouzla z kapsy na tý mojí obří prdeli. Nechápu. Takovejch kráterů tam mám od tý pomerančový kůže a ona se nezasekla a nezasekla a prostě vyklouzla. No tak jsme chodili a hledali. A chodili a hledali. A já si vzpomněla na Janču, která když přicházela, tak říkala: "Vy tady letos jako nesekáte, nebo cooo?" A říkala jsem si, že to je marný. Ale nebylo. Asi pod 10ti minutách pátrání jí kámoška objevila. Takže konec dobrý, všechno dobré, ale co naplat..jsem trubka, no.. :D

---

Abyste si nemysleli, že jsem jen zarytej stoprocentní koňomil, tak vám chci říct, že mám taky kočku. Od tý doby, co šla do důchodu, se občas přijde pomazlit i bez toho, aniž by mě zmasakrovala. Většinu času mi hlídá postel a když je čas jít spát, tak na mě děsně řve, kde se courám. Taky děsně řve, když nemá co jíst a je dost fotogenická. A jestli mě stalkujete pravidelně, tak ano, je to přesně ta kočka, co sem tam visí na zácloně a nemůže se dostat dolů a taky je to ta samá, co děsně křičela a já myslela, že umírá, když si zasekla dráp v držce.

---

Jsem dnes jela na otočku do Jablonce. Jen pro balkánský sýr, na který mám chuť a pro fotopapír do tiskárny. Přijela jsem za tři hodiny a mimo jiné jsem si přivezla novou kabelku, bundu a spodní pradlo... A to se vyplatí!

---

Září

---

Před pár dny jsem se o půlnoci vracela autem domů. Chybělo mi asi 100 metrů do cíle, když se na předním skle mého závodního vozu objevil buclatej pavouček. Z vnitřní strany, podotýkám. Hlavou mi proběhlo zhruba tohle:
"Do p*dele!! Klid, holka, klid. Zachovej chladnou hlavu. Už se jen otočíš a zaparkuješ, dobrý, dejchej - fu, fu, fu..."
S největším sebezapřením jsem zaparkovala auto na jeho místo, čapla kabelku a prchla pryč. Druhej den vyrážíme se ségrou do města. Ten malej smeták si v mý káře utkal mega pavučinu a jako jednu z podpěr si vybral můj volant!!! Jako, čest jeho práci, byla fakt propracovaná a souměrná, ale co je moc, to je moc. Beru botu a pavučinu nemilosrdně ničím. Sorry, kámo. Tohle je můj bejvák!
Dnes se pro změnu vracím z tancování. Při zapínání blinkru na levé straně cítím pavučinu. No to si ze mě dělá snad prdel!!! Fajn, jak chceš, okej, beru... Netrvá ani 5 minut a to drzý hovado mi zase běhá po skle, kousek od mojí hlavy! Házím blinkr, zastavuji a zděšeně vystupuji odhodlaná zastavit první jedoucí auto, aby si to s tou buclatou koulí na osmi nohách vyřídil za mě. Jenže po pavouku ani vidu ani slechu. Preventivně se oklepávám a mám sto chutí se celá svlíknout, jen tak, pro jistotu. Přemýšlím, komu bych zavolala, kdo by mě pomohl, protože ta představa, že znovu usednu za volant s tím černým pasažérem, mě docela děsí. Svítilnou hledám pavouka odhodlaná bránit svoje auto tělem i duší. Nic. 10 minut mi trvá než se odvážím sednout a jet. Ty vole, kámo, tady přestává veškerá sranda! Uvědom si, že já nejsem žádný MHD ani tvoje osobní taxi! Venku je hezky, tak si mazej ven, blbečku....

---

Říjen

Když vám někdo řekne, že mu stoupl na nohu ponik, je to vtipný. Kdyz někdo řekne, že mu na nohu stouplo zvíře o váze 450kg, už to tak vtipný není. Když řeknu, že mi na nohu stoupl 450ti kilovy ponik, tak je mi sakra jedno, jestli je to vtipný, protože to hlavně sakra moc bolí! Mám ponika kokota! Mam tezkyho ponika kokota. Mam obtisk jeho kopyta na svém nártu. Mám zkrátka au au....

---

Přijdu ze sprchy, převlíkám se a jelikož mám na skříni zrcadlo jak kráva, tak se zrovna prohlídnu ze všech stran. Se ségrou nejsme žádný cimprlich, takže se můžu na féra zeptat, jestli jako když mi vyrostlo břicho o pár cenťáku, jestli jako vyrostly i ty borůvky, tam o chlup vejš. Ségra taktně mlčí.
Já: "Hmm, asi ne, viď? Asi vyrostlo jen to břicho, co?"
Ségra: "Noo... tak jako...víš..."
Já: "Jako co?"
Ségra: "Já nevím, jestli ti to mám říkat...."
Já: "A co? Jak mi narostlo to břicho, tak se ještě víc ztrácej, viď? Ach jo...."
Ségra: "No to možná taky, ale spíš jako too...." (naznačuje rukama dolů). 
Já: "Cože? No to ne!" (okamžitě se zkoumám v zrcadle s větší intenzitou)
Ségra: "No oproti loňsku...jako jo...Já to říkala vždycky, že gravitace je svině.."

---

Jsem si včera naplnila pračku a poprosila ségru (jo, přesně tu krávu, co mi včera vysvětlovala zákony gravitace působící na ženské tělo), ať mi ji dopo pustí, že si to po práci pověsím. No tak teda jo, všechno klaplo, nic jsem neobarvila, všechno oukej. Až na tu divně maličkou krčící se věc, co tam zbyla. Beru ji do rukou a jdu za ségrou.
Já: "Ty hele, ségra... Silikonový ponožky do pračky nepatřej, vědělas to?" A přitom ji ukazuju totálně scvrklý silikonový fusky, kterejm se dokonce z tý teploty a rychlosti udělala díra na patě.
Ségra: "Joo, říkala jsem si to, když jsem je tam viděla."
Já: "Tys je tam viděla?" (Nějak nechápu, když jsem pračku plnila já.)
Ségra: "Jo, chvíli po tom, co jsem pustila pračku. Se tam smutně přilepily na předek pračky a přemejšlely jak se dostat ven."

---

To si tak sedím a říkám si, že mě trochu tlačej džíny. Že bych si možná mohla povolit knoflík. Šáhnu pod pupek, že teda si ty kalhoty rozepnu a zjistím, že už mám knoflík dávno rozeplej....Trošku mě to zarazilo, ale přece se nenechám vyvést tak snadno z míry. Tak teda rozepnu aspoň zip až dolů, noo... Nemá to sice takový efekt, jaký jsem chtěla, ale lepší něco než nic...

---

Přijdu do práce, psychicky zdeptaná návštěvou zubaře, kterou jsem musela nečekaně podstoupit.
Kolegyně (normální, hodná): "Tak coo?"
Já: "Joo, dobrý, mi to trochu odvrtala a zaplácla. Akorát mám hroznej hlad."
Kolega (divnej, rejpavej, nemám ho ráda) - se směje.
Já: "Se nesměj, jsem ráno měla jen jeden rohlík!"
Kolega se směje ještě víc, páč vždycky když v práci žvejkám ke snídani rohlíky, tak se škodolibě ušklíbá a při tom mi hypnotizuje můj špek.
Já (smutně): "Já když jsem hladová, tak jsem pak hrozně protivná...."
Kolega: "Tak to jsi hladová asi pořád, ne?"

---

Listopad

Ty vole, Mipule... kdy ty dostaneš rozum a konečně se smíříš s tím, že máš špek jak Michelinku a na zadku celulitidu? Prostě by ses se svojí pomerančovou kůží měla naučit žít, páč jinak tě ty tvoje pokusy o nápravu jednou zabijou....
Aneb dnes jsem byla na lekci "Břišní pekáč a pevný půlky"... Ráda bych vám podala vyčerpávající report jako posledně z Power jogy, ALE já prostě nemám sílu!!!
Na začátku lekce proběhlo "lehké zahřátí". To "lehké zahřátí" mělo podobu přes 10 minut vyčerpávajícího aerobního skákání a rychlých cviků, při kterejch jsem plivala duši. Za dalších deset minut ze mě lilo jak z vola a říkala jsem si: "Holka, to nedáš. Seber se a jdi domů, fakt." Jenže mi to bylo trapný, tak jsem trpěla dál, vedle holky, která vypadala, jak kdyby si tam užívala relaxační dovolenou nebo co. Nekecám, ta neměla ani růžový tvářičky a já si vedle ní připadala jak ten největší looser. Pak mě napadlo, že bych se mohla nenápadně vypařit oknem, čert vem věci ve skříňce - koupím si nový, leč okna byla ve výšce 1.patra a pod nima tvrdej beton, takže to jsem bohužel taky musela zavrhnout. Zbývalo jen zatnout zuby, vydržet a dál objevovat existenci svalů, o kterých jsem neměla nejmenší tušení. Zase se mi klepaly nohy (ještě tak tři lekce a normálně si na ty vibrouše zvyknu) a tak nějak obecně na mě moje svaly dost řvaly, že co jsem to za krávu, ať toho okamžitě nechám, že to jako bolí, že to snad nemůžu myslet vážně a že jsem nejspíš úplně blbá. Poté, co jsem přijela domů a měla problém vylízt ze sklepa a dojít k sobě do pokoje, jsem jim dala za pravdu.
Mé drahé kolegyně, jestli tohle čtete a já zítra nedorazila do práce, je to proto, že jsem nebyla schopná slízt schody k hlavním dveřím. Pokud se tak stane, máte dvě možnosti. Buď mi do docházky napište "ozdravná dovolená" a pošlete mi čokoládu až do postele, nebo brkněte našim dobrovolným hasičům. Mají plošinu, ten jeden schod na balkon zvládnu a když mě tam vyzvednou, tak já už to k autu dojdu. Aspoň doufám.

---

"Už si konečně někoho najdi!" říkali... "Takhle zůstaneš nadosmrti sama, všechno dobrý už je přebraný, dělej s tím něco," říkali... "Choď s klukama ven a na rande a uvidíš, že to klapne," říkali... Tak jsem teda šla. Protože mě jeden sympaťák pozval na "rande". Takže proč ne. Jen teda kámoška mi zkazila radost, páč mi před "rande" řekla, že je sympaťák zadanej. Hele, to není nemoc a vždycky jsou dvě možnosti - buď chce milenku nebo mu to neklape. A to se přece musí zjistit. Takže jsme spolu strávili celkem příjemnejch pár hodin a dokonce mě po "rande" pozval na další schůzku. No tak teda joo... O dva dny později mi napsal, že bysme spolu mohli mít krásnej romantickej vztah s pravidlama. A dneska jsem se dozvěděla, že je ženatej a má dvě děti. Takže prosím všechny své kamarády, kteří mají geniální nápady stylu: "Už si konečně někoho najdi." A dodávají mi optimismus větami: "Budeš žít v 50ti sama s kočkou!", aby zanechali svých rad a konečně pochopili, že žít v 50ti sama s kočkou není neštěstí, ale životní výhra! Amen.

---

Jsem dnes přivedla k nám do pokoje na návštěvu kocoura maroda od našich. Kocour se hned zabydlel a válel se na zádech, jak kdyby tu byl doma odjakživa. Ségry pes byl k návštěvě trochu obezřetnej a měl až nezdravý zájem o kocourův amputovanej ocas. Moje kočka zbaběle zdrhla pod postel. Ségry pes si zvyknul na to, že amputovanej ocas není hračka a přepnul do systému "já žárlím". Takže jsem jednou rukou drbala kocoura na břiše a druhou zase psa za uchem, přičemž pes se na mě tak mačkal, jako už dlouho žadnej chlap ne. Pak jsem šla hledat mou kočku. Nejspíš se bála - seděla v úkrytu mezi skříní a topením a při pokusu ji pohladit na mě prskala. Takže už jsem se bála já jí. Kecla jsem si na zem a snažila se jí přesvědčit takovejma těma kecama typu "dyť je nemocnej", "ty jsi přece naše kočka number one", "buď rozumná" apod. Kočka seděla jako sfinga a v její tváři se zračila směs nezájmu, ignorace a uraženosti. Aspoň myslím, protože většinu času odvracela tvář pryč a radši čuměla do zdi než by se podívala na mě. Kocoura jsem odvedla a myslela si, že jako všechno oukej. Kočka si to nemyslí. Najednou je nej kámoška se ségrou a radši by si nohy ukousala než by šla ke mně na klín jako za starejch časů a pomačkala pár kláves na notebooku takovým způsobem, že by se mi obrazovka otočila o 190° a zmenšila na nečitelnou velikost. Pomalu mi začíná docházet, že mám asi průser. A že ho budu muset vyžehlit asi dvěma kilama konzerv, deseti kapsičkama a sušenejma rybičkama k tomu. Co na tom, že ty rybičky neukouše, hlavně když budou, že jo.

---

Prosinec