Pegas Bohemia
Autor: Barbora Petrášková, zdroj: Jezdectví (Prosinec 2002)
Klap,klap, klap… Můj kůň právě odchází. V hubě třímá zbytky květin z okenního truhlíku. Odchází pomalu, znechucen faktem, že se nikdo neřítí, aby ho vyhodil ze dvorku.
„Sežer si je,“ myslím si pochmurně a dál míchám guláš. Hlavou mi bleskne děsivá myšlenka. ZAVŘELI JSME ZAHRADU? Zuřivý řev z protějšího pozemku napovídá, že my ano, ale sousedi nikoliv.
Kobylka, šťastná, že přece jen je někdo naživu, vyplivuje řeřichy. Po krátké úvaze, zda to vzít pivoňkami, šlápnout do tulipánů a přes kosatce brankou brankou ven, nebo raději vyvrátit některý z čerstvě zabetonovaných sloupků, vyráží. Já za ní – zjišťovat škody. Hlubokými koňskými stopami, vedoucími cik cak zeleninou se vracím časem… rok, dva, tři…
„Hafling, to je nejlepší kůň, mírnej, chytrej, poslušnej, nenáročnej…" Z proslovu chovatele vyplynulo, že tahle kobylka umí stepovat, spát na stroji a anglicky nehovoří pouze proto, že nesehnali dostatečně kvalitního lektora. (Kdybych já tenkrát byla na jeho místě a věděla, co vím dnes, přidala bych znalost na PC a řidičský průkaz skupiny B. Vlastně ji prodával jen proto, že jí nebyl hoden.
Stáli jsme uprostřed rozbahněné louky a já zamyšleně pozorovala tvora, připomínajícího koně pouze čtyřmi kopyty.
Nekupuj jí, šťouchala mě čumákem do zad její máma. Von kecá, ta holka je děsnej spratek, utrhá ti všechny kapsy, zničí nervovou soustavu a sežere celou úrodu jablek.
Hříbě zvedlo hlavu. Tichounký hlásek, znějící ve mně od chvíle, co jsem ji spatřila, zesílil.
Můj kůň, můj kůň…
Zadívaly jsme se na sebe. V očích měla ozvěnu rytířů, sedláků, ozvěnu kovbojů, divokých koní i těžkých lesáků, odlesk cvalu i pluhu.
Cesta zpět proběhla v naprostém mlčení. Já snila o hříběti, zbytek rodiny o tom, že mne zbaví svéprávnosti.
Doma jsem vypáčila kasičku a potěšeně konstatovala, že mi chybí jen nějakých dvacet tisíc.
„Kam ji jako chceš dát?“ zajímal se manžel.
„Probouráme vzadu zeď do zahrady a v přípravně vyzdíme box.“
„Se mnou nepočítej,“ pravil můj muž a odkráčel bourat ty dveře. Věděl, že v případě nouze jsem schopná ubytovat ji v ložnici.
Za tři týdny jsme si pro ni jeli. „Dejte ji do maštale aspoň kozu, ať jí není smutno,“ zněla poslední z dobrých rad původního majitele. První den plakala. Druhý den vykopala z maštale kozu a ten následující udělala totéž s mojí mladší dcerou. Odcházely jsme od ní pokousané, pokopané, pošlapané a omlácené o zdi stáje. Začala jsem pročítat inzeráty v naději, že v rubrice PRODEJ najdu „starší brnění za rozumnou cenu“.
Jasno do našich vztahů vnesl obzvlášť zdařilý štípanec do mých sedacích partií. V ten moment mi pohasla svatozář, otočila jsem se a vlepila jí pořádnou facku. Chvíli se tvářila, že si půjde sbalit batoh. Mírně znejistěla, až když jsem jí místo projevů lítosti doporučila, aby si vzala taky deštník a kartáček na zuby a práskla jsem dveřmi boxu. Večer přinesla k podpisu mírovou smlouvu.
Tak nějak v tom čase jsem (nevím dodnes podle čeho) usoudila, že už si zvykla a dostala jsem jeden ze svých nejskvělejších nápadů. Dám tomu malému koníčkovi ohlávku, připnu vodítko a půjdeme na procházku.
Slavnostně jsme vypochodovaly ze stáje – a pak jsme se vznesly. V líčení dalších událostí se zdroje poněkud rozcházejí. Nepochybně mě nějakou chvíli tahala po břiše nosem dopředu a taky po zádech. Někdo tvrdí, že po mě i dupala a točila mnou ve vzduchu. Což je nesmysl, v té rychlosti to nemohli postřehnout. Můj další souvislý vjem jsou děti, svíjející se smíchy na zemi a manžel, strnule zírající na obrovskou díru v plotě.
„Jak může tak malej kůň udělat tak velkou díru,“divila jsem se.
„To neudělal ten kůň, tím plotem tě prohodila, zdrhla až vzniklým otvorem,“upřesnila studeně silnější půle našeho manželského svazku.
Týž den jsme začali stavět první ohradu.
Vlastně neděláme nic jiného, než budujeme oplocení. Ohrady malé, velké, ohrady s ohradníky i bez nich, ohrady v ohradách… Ve zbývajícím čase je opravujeme. Náš dům čím dál víc připomíná středověké hradiště. Uvažuji o vodním příkopu. Zbývá mi vyřešit přívod vody a nezapomenout, že naše kobylka nikdy nesmí vidět, jak se staví vor.
Před očima se mi znovu odvíjí její nesčetné útěky, zdupané zahrady, zlomená ruka dcery, pokopnutý zadní blatník zánovního fordu, kterým přijela k sousedům návštěva. Tisíce koleček hnoje, hodiny dřiny a vedra na senách.
A taky ji vidím při deseti pod nulou, v té strašné sněhové vichřici, kdy během chvilky zapadla jediná silnice k nám, jak vleče naší malou závějemi ze školy, propadá se po břicho a ochotně se vydává z veškeré síly, jak spolu zahánějí dobytek z pastvy, jak stahuje dříví na zimu, prohrnuje brambory.
Vidím ji, podobnou zlatému blesku, letět po travinách, vzpomenu na celodenní toulky s tlupou dětí a psů, na naše samotářské vyjížďky.
Cítím její dech a tep jejího srdce, které mi dala beze zbytku… Moje hříbě, můj kůň, moje láska.
Nad spáleným gulášem ohrnuly nos i kočky. Rodina se přemítavě šťourá v míchaných vejcích a já jdu nakrmit zvířata.
Zavírám kobylku o trochu dřív než obvykle. Zítra nás čeká těžký den. Jdeme svážet tyčovinu na úplně novou, novoučkou ohradu.